PŘEDNAROZENINOVÁ POSELSTVÍ A OHLÉDNUTÍ ZA POSLEDNÍM ROKEM

Letošní přednarozeniny měly pro mě zvláštní nádech.
Neobešly se bez katarzí a náročných chvil, které jim předcházely. Ale už to znám – a tak se těmto momentům nedivím, ani se jim nebráním. Vím, že přinášejí něco důležitého. Odkrývají hlubokou pravdu.

Už nějaký čas před samotnými narozeninami ke mně začaly proudit různé intuitivní vzkazy.  Nebo, jak říká Markéta jazykem Theta Healingu – vesmírné downloady.

Možná, když se takhle napíšou, zní obyčejně. Trochu jako stále dokola omílaná klišé:

„Pečuj o sebe – o tělo, duši i mysl.“
„Neodkládej věci, které tě volají.“
„Žij ze své podstaty a pravdy – tak, jak to cítíš teď.“
„Žádný den už se nebude opakovat.“

Ale když tyhle věty doopravdy dopadnou –
když skutečně doputují až do nás –
začnou v nás něco přepisovat. Měnit. Oživovat.

A tak jsem se znovu a znovu vydávala do lesů.
Aby mohla ta poselství přijít naplno.
Aby se v tichu mohla proklubat zevnitř ven – a já je mohla uslyšet…

PRAVDA, KTERÁ SE NEOMLOUVÁ…

Jako když se maso odděluje od kostí. Tak jsem se poslední dny cítila. Nebyla v tom bolest, ani smutek – spíš surová pravda. O sobě. O tom, kým jsem. A ještě víc o tom, kým chci být v roce, který právě začíná.

Pravda a hloubka. Dva klíčové prvky mojí životní cesty. Dvě hodnoty, které mě provázejí už dlouho. A vždy, když se k nim opravdu postavím čelem, otevře se mi něco dalšího.

JÁ A DUCHOVNO? VLASTNĚ ODJAKŽIVA!

Od mnoho žen, ze svého okolí vím, že jejich duchovní putování začalo poté, co si vytvořily „hmotu“ – domov, rodinu, bezpečí. A pak, často skrze mateřství, začnou přicházet otázky:
„Kdo vlastně jsem?“ „Co je pro mě důležité?“ „Co chci budovat dál?“

Ale já to mám obráceně (až nyní se naplno usazuji do své hmoty.) Duchovno tu se mnou bylo už od dětství, to když jsem v pěti malovala ufo, jak nám přistávají na zahradě (nebo přemítala nad tím, co bude až tu nebudeme) a později v nekonečných filozofických debatách s mým tátou. O vesmíru, o duši, o tom, co nás přesahuje. Vzpomínám si, jak jsme si navzájem doporučovali knihy, a mně bylo dvanáct. Dokonce jsme spolu jeli o pár let později i k jedné duchovní učitelce.

V osmnácti jsem se přestěhovala do maringotky bez elektřiny. Na samotu u lesa.
Tam jsem měla možnost uslyšet svou intuici naplno. A učila se ladit na přírodní rytmy. A od devatenácti let už mě provází rituály, ženské kruhy, kurzy…
Dál a dál. Hlouběji a hlouběji.

A právě posledních pár let se k tomu všemu přidalo právě to usazování se do hmoty. Budování rodiny i domova. A já při tom všem zkoumám, jak se proměňuje a vyvíjí můj vztah k duchovnu.

DUCHOVNO BEZE SLOV

Já a duchovno (a ano, i ezoterika) kráčíme spolu už hezkých pár let. Nevím přesně kolik. Neumím říct, kdy to začalo – je to prostě nedílná součást mého života. Ale popravdě… nelíbí se mi nálepka, kterou na duchovno dnešní svět často lepí. A vlastně si ani nejsem jistá, jak ho nahlížím já sama. Je to pro mě něco velmi tichého. Intimního. Něco, co se neprojevuje navenek, ale žije uvnitř.

DUCHOVNO NENÍ SVĚT PŘES RŮŽOVÉ BRÝLE

Duchovní věci. Neduchovní věci.
Duchovní činnosti. Neduchovní činnosti.
Duchovní partneři. Neduchovní partneři.
Taky jste to slyšeli?

Je tvoje práce dostatečně duchovní? A co tvůj vztah? A partner? Nikdy mě tohle rozdělování nebralo. A vlastně mi to ani nedávalo smysl.  Protože jak bych mohla rozdělit život na dvě části – duchovní a neduchovní? Pro mě je to prostě jen život. A duchovno, tak jak ho žiju já, není útěkem od reality. Ani růžovým filtrem na těžké chvíle.

Naše planeta je nádherná. A život nabízí tolik možností. Není to černobílé. Někdy krásné. Někdy náročné. Někdy obojí zároveň.  Ale není to nikdy jen o slunci a hopkajících jednorožcích :).

A pokud se někdy duchovno prezentuje jako „všechno už bude jen růžové a zalité sluncem“… pak chápu, proč v lidech může vyvolávat odpor. Protože když se pak v životě objeví něco těžkého, může přijít i pocit selhání. A to je podle mě hodně nebezpečné.

Ale nechci tu vést dlouhé debaty o tom, co je a není duchovno. Na dlouhé mudrování mě nikdy neužilo.  Raději tvořím. Dělám. Vytvářím. Stojím nohama na zemi a zároveň cítím hlubiny (a hlavu mám v oblacích!).

A CO PRO MĚ TEDA DUCHOVNOST ZNAMENÁ?

Respektuju cestu každé ženy. Každého člověka. To, co jim dává smysl, co je naplňuje, co je vede. A pro mě? Duchovnost znamená jít do větších hloubek.
Do sebe. Do svého prožívání. Do své pravdy. Znamená převzít plnou zodpovědnost za to, co tvořím – ve svém životě, vztazích, práci, těle i mysli. Není to o tom, že je všechno jen lehké, světlé a jednoduché. Někdy to jsou i propady. I bolest. Ale právě skrze ně rostu – rosteme. A vím, že si i tohle volím – protože vím, kam kráčím.

A CO MŮJ POSLEDNÍ ROK?

Přesně před rokem jsem dostala svou drsnou lekci o tom, co se stane, když se naše strachy zhmotní. Ještě nejsem připravená tenhle příběh sdílet naplno. Ale těším se, až přijde ten čas.  Protože to nebude jen příběh bolesti – bude to i příběh vděčnosti. Za to, že jsem na to nebyla sama. Za lidi, kteří mě drželi. A taky za TO/ty, kteří mě provázejí z míst, která nevidíme očima. Ale také za ty anděly v bílých pláštích.

Ano, zpětně bych si tenhle rok možná přála prožít v růžovějších barvách. (A se všemi těmi hopkavými jednorožci) Ale vím, že přesně takhle jsem to potřebovala. Abych se dostala blíž k sobě. Do ještě větší hloubky.  Do ještě větší pravdy. Bylo to těžké, ale takhle to bylo.

Byl to rok transformace. Nejen mě samotné, ale i projektů, které se mnou rostou.

Po sedmi letech se z Bohoženy zrodil nový projekt: Rituály pro ženy. A už na něj nejsem sama – tvořím ho bok po boku s Markétou, mou rituální sestrou, spolutvůrkyní, oporou. A z rituálního stínu vystoupil i projekt Vědomě online. Ten už nějakou dobu existoval, ale až nyní existuje samostatně. A i když o něm zatím nemluvím tolik nahlas, vzniklo díky němu devět krásných webových projektů. Jsem vděčná, že jsem mohla stát u jejich zrodu. (A těším se, až se i tento projekt dočká svého plného rozkvětu.)

A CO SI PŘEJU?

Letos si vlastně přeju jediné:
Aby všechno, co dělám, vycházelo z pravdy a hloubky.
Abych si naplno vychutnávala ty zdánlivě obyčejné chvilky.
Abych projevovala vděčnost a hojnost za vše, co už v životě mám (i když toho na svém Bucket listu mám ještě více a možná jsem si i myslela, že když budu slavit tyto své narozeniny, už někde jinde i budu.) Ale když jsem včera přišla domů a viděla jsem tajnou oslavu, kterou mi přichystal můj partner a nevlastní děti, věděla jsem, že právě tohle je ta hojnost, kterou na sklonku svého života ocením nejvíc.

A možná tě tohle moje sdílení inspiruje k tomu,
aby ses taky na chvíli zastavila.
A podívala se, kde jsi právě teď ty.
Co je pro tebe skutečné.
Co ti dává smysl a co je pro tebe ta skutečná hojnost…

S láskou,
Veronika

P.S.: Pokud tě tohle moje sdílení zasáhlo, možná cítíš, že by ses ráda otevřela tomu, jít do větší hloubky prožívání svého života – mám tu pro tebe jako takový narozeninový dárek “ode mě k tobě” aktuální díl Magického roku, který je právě o prožívání hojnosti, vděčnosti a toho pravého bohatství.  Zaregistruj se a získej tento DÁREK TADY.